Tiamat - 1

8. listopadu 2007 v 19:26 |  > Tiamat
K tomuhle nemám komentář... Možná, že kdybych to psala teď taky by to vypadalo úplně jinak... Ale je to asi třičtvrtě roku starý tak mějte slitování :)
Yu Yu Hakusho

Byla temná noc a měsíc ozařoval strmé útesy nad mořskou hladinou. Na stromě stála středně vysoká postava a dívala se do dáli. Sledovala mořskou hladinu a přemýšlela. Byla to dívka. Měla dlouhé splývavé hnědé vlasy, oči barvy denní oblohy a na sobě měla krátkou koženou vestičku a krátkou koženou sukýnku, byla bosa. Ve tváři měla odhodlaný výraz, tvářila se tvrdě, ale oči měla přátelské.
Druhého dne šlo po prašné cestě v Zásvětí několik kluků. Jeden byl oproti ostatním hrozně malý, měl černé vlasy, rubínové oči a na sobě černý plášt. Vypadal vážně a ostatních si ani moc nevšímal. Vedle něj šel pohledný, docela vysoký kluk s červenýma vlasama a zelenýma očima. Další šel vysmátý kluk, který vypadal lehkovážně s černýma vlasama a hnědýma očima. Poslední byl vysoký mohutný zrzek, který už od prvního pohledu vypadal jako blbeček. Tak si tak šli až narazili na nízkou budovu. Vešli do ní a tam se setkaly se starou ženou. ,,Ahoj babčo!" pozdravil ten lehkovážný. ,,Ahoj kluci." pozdravila žena a ostatní taky pozdravili. ,,Co máš pro nás za úkol?" zeptal se ten pohledný. ,,Počkej Kuramo, za chvíli zjistíš. Yusuke" otočila se na lehkovážného ,,Máš to co jsem ti řekla abys přinesl?" ,,Že váháš, si myslíš, že jsem blb?" ,,To se ví, že jsi." řekl chladně ten malý. ,,Ty skrčku!!!" vyjel na něj Yusuke až je Kurama musel od sebe držet dál. ,,Hiei, co proti němu máš?" zeptal se natvrdle ten blbeček. ,,Nic, Kuwabaro." odvětil Hiei. ,,Tak se přestaňte hádat a poslouchejte." Utnula je žena. ,,Ano Genkai!" řekli svorně.
,,Takže, vaším úkolem je najít zlatý medailon. Nikdo se o vašem cíli nesmí dovědět, bylo by to riskantní. Ten medailon je malý a má v sobě vsazený rubín, ale nedejte se zmást. Má ohromnou moc. Při nesprávném použití by mohli být zničeny všechny 3 světy: Lidský svět, Zásvětí i Svět duchů. Musíte ho získat i za cenu vlastního života." ukončila dlouhý monolog a otočila se na Yusukeho: ,,Dej mi tu krabičku." Yusuke z kapsy vytáhl malou krabičku a podal jí ji. ,,Koenma říkal, že nějak neví k čemu to chceš." ,,To ho nemusí zajímat." odvětila a otevřela krabičku. V ní byl červený šátek. Podala ho Kuramovi. ,,Do tohoto šátku zabalíte ten medailon a co nejrychleji mi ho přinesete. Teď běžte." Kluci vyšli ven a šli dál a dál. Koenma jim řekl, kde by se mohl zrovna nacházet. Určil asi 15km široký okruh, kdy nespíš medailon je.
Když přišli na pláž, všimli si dívky sedící na kameni. Byla to dívka, která stála minulou noc na stromě…
Dívka seděla a zamyšleně se dívala do dálky. Nevšimla si, že někdo přišel. Kluci ani nedutali, divili se proč je v Zásvětí lidská holka. Chtěli odejít, ale to už si jich dívka všimla. ,,Kdo jste?" zeptala se, ale stále zůstala zahleděná do dálky. Kluci se zarazili. ,,Kdo jste?" opakovala dívka trpělivě svou otázku. ,,Já jsem Kurama, tohle jsou Hiei, Yusuke a Kuwabara." osmělil se Kurama první. ,,Kdo jsi ty?" Dívka se otočila a jak zavlál vítr její hnědé vlasy ze v něm začali třepetat. Podívala se na ně a s jemným, podivně hřejivým úsměvem řekla: ,,Já jsem Tiamat. Co tu chcete?" ,,No, mi něco hledáme." ,,A co to je?" ,,To je tajemství. A co tu děláš ty? Vždyť jsi člověk ne?" Záhadně se usmála a podívala se na moře. Odhrnula si vlasy z obličeje a řekla: ,,Všechno není takové jaké se na první pohled zdá a nikdy si nemůžete být jisti, že sami o sobě víte všechno." Jak dořekla, tak zašla do úzké štěrbiny ve skále.
Kluci stáli jak zařezaní. První se vzpamatoval Hiei. ,,Tak půjdem ne? Už se stmívá." ,,Jo jasně." Šli tedy podél pobřeží až došli k jeskni. Rozhodli se, že se tam ubytují a tak Yusuke a Kuwabara došli pro dříví. Když s ním přišli rozdělali oheň a upekli si králíky, které Kuwabara chytil. Po večeři si šli lehnout. Všem se v hlavách honily myšlenky na Tiamat. Svým způsobem je okouzlila. Byla taková tajemná, tvářila se tvrdě, ale oči měla plne dobroty a přátelsvtí a její usměv, ikdyž lehký dokázal zahřát u srdce. Nejvíc jim hlavou vrtala její poslední slova. Když byla hluboká noc, všichni už spali, ale probudili je rány zvenčí. Rychle vyběhli ven a tam si všimli nějakého démona a někoho kdo s ním bojoval. Když přiběhli blíž, zjistili, že ten někdo je…
Ten někdo byla Tiamat. Obratně démonovi uhýbala a odrážela jeho útoky. ,,Co ty tady?" zeptal se Kurama. ,,Tenhle hromotluk si myslí, že mě může vzbudit, kdy se mu zachce." řekla s lehkou ironií a znovu uhnula dalšímu útoku. Kluci už chtěli jít bojovat, ale Tiamat je zarazila. ,,Ale vždyť, jak s démonem může bojovat člověk?" zeptal se Kurama, ale mluvil za všechny. ,,Nepamatujete si na to co jsem vám včera řekla?" řekla s úsměvem Tiamat a zarazila se o skálu. Vytáhla z pásku 2 jehličky a proměnila je v dýky. Rozeběhla se proti démonovi a rozsekala ho na kousky. Kluci ohromením ani nedutali. ,,Měli byste jít spát. Nic se už neděje." řekla Tiamat, když viděla, že se nemají k odchodu a zmizela. Pokrčili rameny a vrátili se zpět do jeskyně.
Tiamat si stoupla na úzký výběžet útesu a pozorovala moře. Mořské vlny, které se tříštily o útes jí trochu smáčely, ale jí to nevadilo. Ba naopak, byla ráda. Milovala mořský příboj. Nikdo se nesmí dozvědět o mém tajemství, nikdo a nikdy… Odhodlaně se podívala na obzor, měla ráda noční oblohu a moře. Uklidňovalo jí to. Sedla si na kraj a nohy spustila z útesu. Za chvíli je měla úplně mokré. Zajímalo by mě co ti kluci hledají, že se objevili zrovna tady. A odkud jsou a co jsou vlastně zač? Za svůj osamělý život měla mnoho otázek, ale skoro nikdy se jí nedostalo odpovědi. Byla zvyklá na osamělý život, občas na ní zaútočil nějaký démon, ale toho bez okolků vyřídila… Jako tuto noc. Byla již unavená a tak se svalila do trávy a pozorovala hvězdy. Po chvíli se jí již klížili oči a usnula. Zdál se jí sen, sen kde se objevili ti 3 kluci, které potkala - Kurama, Hiei, Yusuke a Kuwabara. Chtěli aby jim něco vydala. Nechápala co po ní chtějí. Když se vzbudila byla celá spocená a už se rozednívalo. Nechápala co měl ten sen znamenat, ale radši se tím nezabývala. Vstala a vydala se dál…
Ráno když se kluci vzbudili, zjistli že není ráno, ale skoro poledne. Po snídani (spíš obědě) se vydali na další cestu podél pobřeží. Když došli ke skalní stěně, která je nepustila dál, vylezli nahoru a šli dál od pobřeží. Prošli kolem jednoho polorozpadlého baráku a dál už šli jenom lesem. Šli a šli až byli z té jednotvárnosti unavení. Sedli si k malému jezírku a tam si odpočinuli. Nebyli unavení fyzicky, ale spíš psychicky. Ta jednotvárnost je zabíjela.
,,Jak máme najít nějakej zpropadenej medailon. Nevíme jak a kde ho hledat ani podle čeho bychom ho měli najít. Je to úplná blbost." začal si stěžoval Yusuke. Ostatní ani nedutali, ale vlastně si mysleli to samé. Nehchápali jak ho mají najít. Mezitím se Tiamat procházela u nedaleké řeky. Sledovala přírodu a přemýšlela. To bylo jediné co vlastně mohla dělat. Když je člověk sám, moc věcí na práci mít nemůže. Šla podél řeky až došla k jezírku. Chtěla si v něm smočit nohy, ale někdo tam už byl. To jsou ti kluci ze včerejška. Co ty tu dělají? Už jsem je potkala potřetí. To není normální. Chtěla odejít, ale Hiei si jí všiml. ,,Hej ty, co tu děláš?" Tiamat se otočila a s úsměvem odpověděla: ,,Nic zvláštního, jen se procházím." Chvíli bylo nepříjemné ticho, které prolomila Tiamat. ,,Mohla bych si přisednout? Jenom bych se opláchla a hned bych zase šla." ,,Klidně." odpověděl otráveně Yusuke. Tiamat si klekla na kraj, nabrala do dlaní průzračnou vodu a opláchla si obličej. Vypadala jako víla. By mě zajimalo co tu dělá. Člověk asi nebude, ale přízrak taky ne. A co dělá sama je taková drobná, nemůže mít takovou sílu aby se sama ubránila. To si mysleli všichni kluci. ,,Doufám, že jsem vás nerušila. Sbohem!" řekla a odešla. ,,Ahoj!" odpověděli zamyšleně, ale neotočili se. Tiamat odešla a pokračovala na své osamělé cestě.
Byl už večer, když se Tiamat udělalo zle a zamotala se jí hlava. Sedla si na kámen při cestě, po které šla. Opřela si hlavu do dlaní a když se jí ulevilo, zadívala se na zapadající slunce. Už zase, čím to je? Že by tím, že jsem potkala ty kluky? Tím, že jsem se s někým bavila? Tiamat měla znovu hlavu plnou otázek bez odpovědí. Bylo to zoufalé, ale Tiamat byla zvyklá. Už to neřešila.
Kluci šli po cestě a o něčem si povídali. Šli a šli až uviděli někoho ležet na zemi…
Ten někdo byla zase Tiamat. Rychle k ní přiběhli, ale nevšimli si, že by byla zraněná. Byli z toho zmatení a smažili se jí probrat. Tiamat však stále bezvládně ležela na zemi. Odněkud se ozvalo prudké zasvištění, ale nikde nikdo. Kluci rychle vstali a rozhlíželi se. Netušili, že v křoví číhá démon a chstá se je všechny zabít. Ten démon měl zelené vlasy, hnědé oči a šílený úsměv. Oblečení měl roztrhané a v rukou se mu formovala koule černé energie. Hodil jí po nich a už by je koule zasáhla. Kluci se otočili směrem odkud koule vycházela, ale nebyli schopní včas zareagovat. Koule temné energie se blížila a už to vypadalo špatně. Naštěstí se Tiamat probrala včas. Rychlostí blesku se vyšvihla na nohy a rukama před nima vytvořila silové pole, které je před útokem ochránilo. Kluci stáli jako omráčení, když si uvědomili co se stalo. ,,Jste v pořádku?" zeptala se jich starostlivě Tiamat. ,,To by jsme se měli prát spíš my tebe, ne? Nebo kdo tu ležel na zemi a nemohli jsme ho probrat?" opáčil Yusuke a Tiamat si uvědomila co způsobila. ,,Moc se omlouvám, že jsem vás vystavila takovému nebezpečí." řekla a zmizela.
,,Divná holka" řekl Hiei a ostatní nemohli jinak než přikývnout. Šli dál a nemohli se ubránit myšlenkám na Tiamat. ,,Co myslíte, během dvou dnů jsme ji potkali po čtvrté, není to divné?" zauvažoval Kurama. ,,To jo, ale co my s tím? Myslíš, že to má nějaký význam?" zeptal se Yusuke. ,,Nevím, možné je všechno, ale co my víme." ,,Přesně, my nevíme tak se tím zabývat nebudeme." rozhodl rázně Hiei a než někdo stačil zaprotestovat, už šel rázným krokem dál.
Tiamat ležela na trávě v lese a znovu přemýšlela. Nemohla přemýšlet dlouho, protože vycítila, že ji někdo pozoruje. Vstala a rozhodně se podívala do okolí. Do křoví, kde se zašustilo hodila kámen, aby dotyčného dostala z úkrytu. Stál tam maličký liščí démonek. ,,Pche, co tu chceš?" řekla naoko opovrživě. ,,Malej spratku?" zdůraznila poslední slovo. ,,Já nejsem spratek, jsem Bukao - ličší démon." rozhořčil se a změnil se do vlastní podoby. Byl obrovský s rezavou srstí, dvěmi dlouhými ocasy, rudýma očima, dlouhými tesáky a drápy. Na hlavě měl srst tak dlouhou, že mu padala do očí. ,,Začneme…" zařehtal se Bukao a vražedně se na Tiamat podíval. ,,Jistě…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.