Vždy je naděje na lepší zítřky... II

28. října 2007 v 11:54 | Misako |  > Vždy je naděje na lepší zítřky...
Z Ichiko a Shira se stávají přátelé. Ona konečně tedy nachází to, co tak dlouhou dobu postrádala. Chodí spolu ven, povídají si a radují se spolu. Dobře si rozumí a Shiro už nemá pocit, že je Ichiko odtažitá. Právě naopak… Přijde mu velice přátelská a otevřená. Avšak jsou věci o kterých spolu nemluví - předchozí život a trápení Ichiko. Jednou když je Ichiko doma, protože jí není dobře, nese jí Shiro sešity na dopsání a domácí úkoly.

,,Dále." odpovídá Ichiko z postele, upíjejíc čaje. ,,Ichiko-sama, máte návštěvu. Přišel váš spolužák Akatsuki Shiro a tvrdí, že vám přinesl úkoly." Ichiko to překvapilo, ale potěšilo. ,,Pošlete ho sem." ,,Dobře." Za služebnou se zavřou dveře a během chvilky se v nich objeví Shiro. ,,Ahoj, ty lenochu!" zasměje se hned ve dveřích. ,,Ahoj. Proč jsi přišel?" ,,Přinesl jsem ti sešity a úkoly. Taky jsme začali brát nový učení, tak abych ti ho kdyžtak vysvětlil." ,,Děkuji." ,,Aaale, to přátelé přece dělají, ne?" mávne Shiro rukou a začne vybalovat sešity. ,,Přátelé…" šeptne Ichiko posmutněle. ,,Co si říkala?" ,,Nic."
Ichiko sedí u stolu, Shiro je nad ní skloněný a vysvětluje jí novou látku. ,,No vidiš jak ti to jde! A to jsi tvrdila, že na matiku jseš úplný dřevo." vyčítá jí naoko káravě. ,,Ale jde mi to jenom proto, že mám dobrého učitele." mrkne na něj spiklenecky. ,,Teď ale kecáš!" zasměje se a úplně bezmyšlenkovitě jí obejme. Ichiko se začervená a on také když si to uvědomí. Rychle se odtáhne a vykoktá: ,,P-promiň." Ichiko zavrtí hlavou a vydá zamítavý zvuk. Jejich pohledy se setkají. Shiro se svými zelenými vpíjí do jejích černých očí. Pomaličku se k ní přiblíží a lehounce se svými rty dotkne jejích. Když se nesetká s odmítnutím, políbí ji. Oboum na tvářích pohrává ruměnec a užívají si vzájemnou blízkost. Polibek se postupně prohlubuje a Shiro si Ichiko k sobě přitáhne.
Ichiko je jako v sedmém nebi. Po tomhle tak hrozně dlouho toužila. Po něčí lásce, po něčích citech… A teď se dočkala. Moc dobře ví jak ho miluje. Nejdřív to byl pouhý přítel. Pouze dobrý přítel a nakonec se do něj zamilovala. Odtáhne se a dívá se jí do očí. Ona se v jeho pohledu utápí a on v tom jejím ztrácí. Pevně ho obejme a vydechne: ,,Mám tě ráda… ne, miluji tě." Chytne její hlavu do dlaní a odpoví: ,,Já tebe taky." A svá slova stvrdí polibkem.
Druhého dne se Ichiko probouzí s úsměvem na rtech. To bylo krásné - už se na něj hrozně těším, pomyslí si a oblékne se do školní unifromy. Sejde dolů na snídani a na všechny strany rozdává úsměvy. Už od včerejšího večera se takhle chová, uvědomí si služebná a dojde, že to je způsobeno nejspíš tím chlapcem co tam byl včera. Po snídani odveze Ichiko do školy šofér. ,,Odpoledne pro vás nemám jezdit jako obvykle, Ichiko-sama?" ,,Ano, Kyouyama-san. Zatím nashledanou." ,,Nashledanou." Rozloučí se jde do školy. Ve třídě jí překvapí, že Shira nikde nevidí. Obvykle bývá ve škole dřív než ona. Asi se někde zdržel, pomyslí si a připraví si na hodinu.
Snad se mu nic nestalo, přemýšlí Ichiko když se nedostavil ani po zvonění. Celé vyučování je jako ve snách. Má o něj strach, ale snaží se tyto myšlenky zahnat. O velkou přestávku se jde místo na oběh projít po blízkém parčíku. Sedá si na okraj fontány a zaujatě přemýšlí o včerejších událostech. Řekl, že nás nic nerozdělí. Důvěřuji mu, ale tohle se nikdy nestane. I když bych si sama přála aby to byla pravda. Jsem na to moc velká realistka. Nevěřím, že by naše láska mohl vydržet tak dlouho; přemýšlí a dívá se na svůj odraz ve vodní hladině. Hodně se podobám matce, pomyslí si a musí se tomu pousmát. Nikdy nechtěla být jako její matka. Ta nepřirozená dokonalost jí doháněla a stále dohání k šílenství. Sice chtějí abych byla dokonalá jako ona, ale já taková být nechci, pomyslí si smutně a vzpomene si na Shirova slova. Jsi dokonalá… V jeho očích jsem, on mě tak vidí, myslí si. Ale jak to vidí ostatní? Možná stejně, ale odrazuje je to. Jsem pro ně ta ,dokonalá holka z bohatý rodiny', přemýšlí smutně. Zadívá se na hodinky a usoudí, že je na čase vrátit se zpět do školy.
Po škole se rozhodne jít k Shirovi domů a zjistit proč nepřišel do školy. Byla u něj jen jednou a tak si moc cestou jistá není. Nakonec se ale přece jen dostává na místo určení. Je trochu nervózní, nechce aby to vypadalo, že dolézá, ale v tu ránu si takovéhle myšlení zakázala. Mám o něj přeci strach, odpoví si v duchu a zazvoní na zvonek. Chvíli to trvá, ale nakonec před ní stojí Shiro. Místo šťastnho úsměvu je spíš zkoprnělý, jako by něvěděl kudy kam. ,,Ahoj Shiro, děje se něco?" ptá se Ichiko a starostlivě si ho prohlíží. ,,Ahoj, n-ne proč by mělo?" ,,Protože jsi dnes nebyl ve škole. Měla jsem strach jestli se ti něco nestalo." vysvětluje. ,,A-aha, tak to promiň, ale-" nestihne doříct protože se vedle něj zjeví zrzka asi v jeho věku a obejme ho. ,,Kdo to je lásko?" zeptá se sladkým hláskem a políbí ho na tvář. Ichiko nemůže uvěřit tomu co vidí a slyší. Do očí se jí hrnou slzy, ale nechce aby je viděl a tak se rozeběhne pryč.
Sedí v parku na lavičce a bezvýrazně hledí so prázdna. Měla jsem pravdu… nic netrvá věčně, pomyslí si smutně. Ale že to skončí takhle rychle? Možná… To co jí napadlo, nechce vyslovit ani v duchu. Možná… Možná že je to jeho přítelkyně, kterou měl už přede mnou a která se na něj přijela podívat. Vyslovila v duchu tu nejtíživější myšlenku. Jak mi to mohl udělat?, je zoufalá. Podívá se na hodinky a podiví se jak dlouho už tam sedí. Zvedne se a jde směrem k domovu.
Je bez nálady a mluví jen minimálně, ze slušnosti. Úplně jí oddělá zpráva, kterou jí řeknou rodiče při večeři. ,,Dnes Kawasaka-san nepřijde." ,,Proč?" vyděsí se. ,,Volal, že jeho matka zkolabovala a je v nemocnici, takže u ní chce zůstat." odpoví jí otec. Ichiko ztratila zbytek dobré nálady a odebírá se k sobě do pokoje, kde se vypláče. Vyčerpáním usíná nepřevlečená…
Ve škole se vyhýbá jakémukoli kontaktu s Shirem - neodpovídá, vyhýbá se očnímu kontaktu, kdykoliv to jde odejde z jeho blízkosti. Shiro je z toho zoufalý, ale je si vědom toho, že si to zavinil sám. A chce jí to vysvětlit, jenže ona s ním nechce nic mít. I spolužáci si všímají té změny a je jim to podivné. Většina to přičítá nafoukanosti Ichiko.
,,Ichiko poslouchej mě! Nech mě to alespoň vysvětlit. Vím co jsem provedl, ale aspoň mě vyslechni. Chápu že jsi na mě naštvaná, klidně mě můžeš seřvat, ale mluv se mnou." dobíhá k ní zezadu na školním pozemku. Ichiko zastavuje a pomalu se na něj otočí. Výraz v jejích očích mu vyrazí dech. Není v nich nenávist nebo vztek, ale smutek a zklamání. ,,Poslouchám." ozve se chvějící se hlas do trapného ticha. Shiro nemá slov. ,,No… Já ti chtěl říct, že ta dívka to byla moje přítelkyně Tomari. Já… chodil jsem s ní než jsme se přestěhovali. A pak jsem se zamiloval do tebe… Včera večer jsem jí všechno řekl a rozešel se s ní…" odpovídal zdráhavě. ,,Jak jsem si myslela…" zkonstatovala Ichiko a chtěla odejít. ,,Ne počkej… Mluv se mnou." přemlouvá jí Shiro, ale to netuší, že tím spustí mechanismus, díky kterému se dozví co všechno Ichiko trápí. ,,Jak jsem mohla být tak hloupá?! Já věřila, že jsem konečně našla co mi celý život scházelo - přátelství. A předevčírem taky lásku a teď? Už od včerejška nemám nic. Celý můj svět ve kterém jsem ty dva měsíce žila se mi sesypal jak domeček z karet do kterého foukl vítr. Měla jsem to po čem jsem nejvíc toužila a teď mám to co jsem měla vždycky - samotu. Tu příšernou věc, která mě děsí!!" Ichiko si vydechla a zdrceně a přitom odhodlaně se mu podívala do očí. On na ní civí, protože ještě nedokázal vstřebat vše co mu řekla. Ztrácí se v jejích očích ze kterých proudem kanou slzy… ztrácí se ve všech těch emocích, které u ní nikdy neviděl… Ichiko se prudce otáčí a odchází domů.
S letmým pozdravem proběhla do svého pokoje a zamkla se v něm. Uzavřela se ve svém vlastním světě plném jejích emocích, které jsou rozdílné jako den a noc, jako slunce a měsíc. Je smutná a přitom má vztek, vztek na sebe samou jak mohla být tak naivní. Spousta dalších emocí jí zmítá jako by jí chtěly roztrhnout. Ale jí je to jedno. Klidně ať se tak stane. Nemá nic kvůli čemu by se měla snažit. Ztratila i tu naději, kterou v sobě celé roky udržovala. Nebo si to myslí… Kdesi v koutku duše, na úplném dně přimáčknutý ostatními emocemi se nachází maličký plápolající plamínek naděje.
Odmítá jít na večeři i na klavír. Nechce nikoho vidět ani s níkým mluvit. Takeru ji přemlouvá ať ho pustí dovnitř, ale ona nechce. ,,No tak Ichiko… Řekni mi co se stalo… Je to něco kvůli Shirovi?" dojde mu. Ichiko po chvíli otevře dveře a pustí ho dovnitř. Takeru jí nemusí dlouho přemlouvat a ona mu vše řekne. Snaží se jí nějak utěšit, ale nic nepomáhá a tak se jí alespoň snaží dodat odvahy a povzbudit ten poslední plamínek naděje. Trochu se mu daří a tak když odchází, je Ichiko vyrovnanější.
Ichiko Shira svým chováním ve škole naprosto šokuje. Není sice tak usměvavá, ale je vyrovnaná a nedělá jí problém ho pozdravit nebo se mu podívat do očí. O obědové přestávce, když má víc času si s ní promluvit, jí vezme ven. ,,Co potřebuješ?" ptá se Ichiko. ,,Ehm… Překvapilas mě." řekne a když zachytí její tázavý pohled dodá: ,,Tím jak se ke mně dneska chováš. Ty… odpustilas mi?" zeptal se s nadějí v hlase. ,,Já tě totiž stále miluji…" ,,Ano odpustila jsem ti. Uvědomila jsem si, že kvůli jednomu incidentu se svět nezboří." odpovídá klidně a v Shirovi začíná růst naděje, že všechno bude jako dříve. ,,Ale už tě nemiluji. Nemohu milovat člověka, který je tohoto schopen. Nezvládla bych kdybych se do něčeho takového zapletla. Je mi Tomari líto, že musela kvůli mně trpět. Určitě tě milovala a možná i miluje a tys jí takhle podrazil… Já bych to už neunesla. Od tebe nikdy víc." Její slova se mu zabodávají do mysli jako tisíce drobounkých jehliček. ,,Promiň…" s tímto slovem na rtech odešla vstřích svému osudu a jeho tam nechala napospas myšlenkám…
*konec*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.